Cestopisy z našich dobrodružných výprav po Evropě. Aktuálně zde naleznete: Korsika, Malaga, Gibraltar, Holandsko a rakouské cyklostezky okolo jezer. V rozpracované fázi jsou italské Lago di Como, Lago di Garda a francouzská Provence. Chystáme souhrn zimních lyžařských dovolených z Francie. Enjoy it!
Z Nerjy vyrážíme opět směr Malaga. Ještě si v Supermercadu (další španělský supermarket) nakupujeme něco k snídani a pak už kupujeme lístek do Malagy. Je pondělí a my jsme na blind krásně trefili čas odjezdy. Jsou ještě volné lístky, jinak je autobus za chvilku vyprodaný a některým Španělům to pěkně pije krev. Jedna uřvaná „babizna“ se chce prorvat do busu stůj co stůj s lístkem na pozdější hodinu. Není se čemu divit, autobus má totiž asi 30minut zpoždění. (Jinak nám ale vždy všechno jelo na čas a hlavně to včas dorazilo i do místa určení). Když autobus konečně přijede nastane něco, čemu odteď říkáme „španělská fronta“ Protože je vyprodáno, nestavíme u každého patníku, jedeme po dálnici až do Malagy. Zastávku má autobus i v centru a tak nemusíme jet až na nádraží.
Máme v plánu si Malagu konečně prohlédnout. Bereme to z gruntu. Nejprve katedrála, kterou nafotíme ze všech stran. Poté hrad Gibralfaro, který se tyčí nad celým městem, je tedy jeho dominantou. Cesta k hradu vede po pěkně kluzkých dlaždicích do strmého kopce. Samozřejmě jsme vyrazili v tom největším pařáku, jak už bývá naším zvykem. V půlce cesty je vyhlídka, odkud můžete obdivovat místní corridu. Je obklopená moderním centrem, tedy paneláky, takže je tak trochu utopena.
Hrad je k našemu údivu otevřený, je totiž pondělí a tento den je většinou svátkem pro památky. Za vstup bychom za normálních okolností platili 4,20. Napadne nás použít studentské průkazy a dovnitř jdeme za krásných 1,20 pro oba. Procházíme se po hradbách a fotíme, co to dá. Sousední maurský hrad Alcazaba je ovšem z důvodu pondělí už opravdu zavřena. Z hradu poté scházíme k moři. Poslední koupání, poslední slunění a poslední cesta do supermarketu.
Večer se konečně dočkáme večere v restauraci. Dáváme si dohromady paelu a džbánek sangríy. Končíme tak akorát, abychom stihli poslední autobus jedoucí na letiště. Náš výlet se pomalu chýlí ke svému konci. Čeká nás ovšem ještě noc strávená u letištní haly. Vevnitř je to přespříliš klimatizované, tak se rozhodneme nocovat venku. Nejsme jediní, kousek opodál přenocují i naši spolucestovatelé z letu sem.
Na letišti se poprvé za celou dobu setkáváme s komáry. A setkání je to vskutku krvelačné. Komáři nás poštípou, snad aby nám vynahradili ty dny strávené v poklidu bez nich.
Na spaní jsme se střídali. A bylo proč. Jen co si Kája skočil na záchod, už se u našeho ležení objevil bezďák a nebýt Pája vzhůru, asi bychom bez ztráty kytičky neodjeli. I když kolem haly neustále krouží securiťáci, asi by hocha s batohem nedohnal.
Vstáváme asi v 7 hodin a balíme svůj bivak. Zamáváme našim společníkům batůžkářům a vracíme se do Nerjy. Východ slunce ve Španělsku nastává až před 8 hodinou ráno a jde od hor. Uděláme pár fotek (viz obrázek). Na jedné vyhlídce Kája dopisuje deník a raději se ihned mažeme opalovacím krémem Je neděle, takže se obáváme, jestli vůbec někde koupíme něco k snídani. Tak či tak, první obchody stejně otevírají až o půl desáté. Naštěstí je otevřený SuperSol, ke kterému je to sice dál, ale s vidinou jídla jde vše lépe. Rozhodujeme se, že dnešek strávíme celý na pláži mezi útesy. Najdeme krásné kryté místo, bohužel se vstupem do moře, což znamená, že tam pořád někdo courá, ale aspoň máme relativní soukromí a nevidíme vorvaně. Jelikož ČVÚT na Kájovi zanechala následky, rozhodne se vybudovat protipovodňový val z písku. Pravda je, že slavil úspěch u všech kolemjdoucích a svou funkci skutečně splňoval. Do přílivu nás žádná vlna neohrozila. Moře je super, koupe se dokonce i Pája. Je to tu jak v Karibiku, neskutečně čistá modrá voda. K večeru jsou vlny už silnější a naše hráz neodolává. Tak se zvedáme, vysprchujeme se ve sladké vodě, což je nesporná výhoda všech španělských veřejných pláží a schneme na lavičce. Potom najdeme ne moc frekventované místo a otevíráme své první (a taky poslední) místní víno. Staré osvědčené způsoby nepomáhají. Španělské korky jsou fakt držáky. Klacek z palmy to nakonec rozlouskne a my zjišťujeme, že místní víno je kyselé, moc alkoholické a celkově nedobré. Vypijeme ho ovšem s chutí a s téměř okamžitým opitím. Kájovi po něm začne být vzápětí špatně. Čímž odpadá náš plán zajít na večeři (opět, Kájovi je špatně totiž zatím každý večer). Také zjišťujeme, proč je Španělsko celé takové „smradlavé a znečištěné“. Jednoduše proto, že zde nejsou žádné veřejné záchody. A tam kde jsou, jsou většinou zamčené. Kdo by se pak divil, že si lidi na pláži nemají kam dojít a řeší to nádherným útesem. Další poučka: „Nejkrásnější zákoutí a skrýše jsou zkrátka čůrací místa a rozhodně se jim vyhněte.“ Další noc jsme se rozhodli hledat místo na druhém konci Nerjy. Pobřeží je opět uzavřeno útesy, tudíž dojdeme k tomu poslednímu možnému, aby nás nikdo v noci alespoň z jedné strany nepřekvapil (opět jsme se mýlili). Potmě dojdeme ke skále a rozložíme spaní (po důkladné kontrole čelovkou, zda-li se nevyskytujeme na jednom z oněch zákoutí). Na pláži je ještě pár rybářů, kteří se ale po pár hodinách sbírají k odchodu. Kolem jedné hodiny ranní jsme sami. Naštěstí tato noc je oblačná a měsíc nemá šanci otravovat. Pája sice zhruba každých 40minut hlídkuje (ví to přesně, protože si konečně půjčila Kájovi hodinky. V noci ji totiž nesmírně stresuje, když neví, kolik je hodin) Pájin pohotovostní radar pohybu se s obdivuhodnou přesností přihlásí ve 4:15, kdy se k nám blíží jakési individuum, které nejspíš vyvrhlo moře či co (každopádně jde ze strany, kde nic jiného nepřipadá v úvahu). Má přes rameno nafukovací člun. Drmolivou angličtinou do nás něco hustí a neustále to opakuje. Vzhledem k časné ranní hodině a drsnému probuzení chvíli absolutně nechápeme, co po nás chce. Asi po 5minutách pochopíme, že chce peníze na boty. Prý stačí říct: „Ne.“ a půjde. Tak řekneme ne, on nám popřeje dobrou noc a jde dál. Pája to později zhodnotí slovy: „Odkud přiletěl?“ Po této příhodě se zvedáme a jdeme opět o dům dál. Zatím panuje hluboká noc, tak spíš přemýšlíme, kde se dospat. Chvilku strávíme na lehátkách na pláži, které se přes den pronajímají, ale po chvilce přijede písečná rolba a začne upravovat pláž, což je mimo jiné neskutečný hluk, ale rozhodně zajímavý zážitek. Konečně objevujeme záchody, kupodivu otevřené i v noci. Nakonec se dospáváme mezi útesy v centru. Úchylka konečně pouštíme z hlavy (co by taky jako správný Španěl dělal v 5 ráno venku). Usínáme sladce a nejlépe za poslední dva dny. Občas slyšíme koupající se skupinky, obzvláště hlučná je jedna Britka, které by člověk za její pištící smích nejradši vyrazil zuby, ale celkově spíme až do 9.
Bohužel je náš výlet poněkud finančně náročnější než jsme si představovali, tak musíme vymyslet, co dál. Dopadne to zbylými nocemi na pláži a hlavně přejezdem do levnější destinace – což znamená na východní pobřeží, konkrétně do městečka Nerja.
Náš původní plán měl být výlet do El Chorra, což je městečko v horách, kde vedou nádherné výšlapy a túry. Pro lezecké nadšence je to oblast proslulá lezeckými cestami. S naším příručním zavazadlem tohle ovšem nepřicházelo v úvahu. Plán ztroskotal na tom, že z Malagy do El Chorra jezdí jediný vlak za den – v 18.40, zpět jich sice jezdí víc, ale v neděli ani jeden (což byl náš případ, jednoduše jsme se neměli jak dostat zpět)
A tak vznikly naše dva dny v Nerje.
NERJA
V hostelu jsme vstali okolo 8 hodiny a pokusili se stihnout autobus do Nerjy v 9 hodin. Autobusy jezdí zhruba každou hodinu. Dokonce i v pondělí jichjezdilo poměrně dost (což je co říct, neděle a pondělí jsou dny, kdy ve Španělšku nic nefunguje). Lístek stojí 3,88 Euro.
Nerja je vzdálena asi 50km, cesta by měla vést po dálnici. My ovšem opět zastavujeme na každém patníku a řidič nabírá každou babku na přechodu. A tak cesta trvá 1,5hodiny. Kámen úrazu nastává při příjezdu. Nevíme na jaké zastávce vystoupit. Bojíme se, že když řidič zastavuje na každém rohu, abychom nevystoupili příliš brzo nebo pozdě. Na jedné zastávce ovšem vystupují všichni a řidič zkoumavě kouká, kdo ještě v autobuse zůstal. Považujeme to za signál konce cesty a vystupujeme s ostatními.
Později zjišťujeme, že jsme sice vystoupili v centru Nerjy, ale lístek jsme měli koupený až k jeskyním, které zde jsou. Jde o nejrozsáhlejší a nejstarší krasový objekt v Evropě. Myslíme, že stojí za to se tam jít podívat a tak stoupáme příšernou cestou vedoucí okolo silnice podle směrovek až k jeskyni. Cesta je dlouhá asi 5km a my se proklínáme, že jsme vystoupili z toho zatraceného autobusu. Když na místo konečně dorazíme, před pokladnou se kroutí dlouhá fronta a lidí je tu jak mravenců. Lístek do jeskyně stojí 9Euro. Po krátkém rozmýšlení se rozhodneme jet spíše do Moravského krasu, který alespoň podle fotek vypadá absolutně stejně. Možná chyba, ale opravdu se snažíme ušetřit.
Jeskyně je nad vesničkou Maro, která stojí za procházku. Je to klasická španělská vesnička s bílými domečky a mozaikami u vchodů. A vedou odtud cesty ke dvěma přírodním plážím mezi útesy. Cesta k nim je poněkud komplikovaná, vede mezi zemědělskými osadami se skleníky. Všude rostou avokáda jako u nás jablka, bohužel v červenci ještě nejsou zralá. Když k jedné, té bližší pláži konečně dorazíme, otevře se nám krásný pohled na útesové pobřeží.
Je tu sice poměrně dost lidí (na to, že jediný způsob jak se sem dostat je 3km chůze strmého klesání), ale pláž je opravdu hezká a čistá. S našimi malými zavazadly nezbylo místo na pořádný ručník, natož nějakou deku, a tak je problém se na jemném písku nějakým způsobem rozvalit. Asi po 2 hodinách tedy vyrážíme zpět do Nerjy. Cestou se stavujeme u Vietnamců, kteří díky Bohu už dorazili i do Španělska (díky Bohu proto, že jde o jediné obchůdky, které nemají ve Španělsku siestu a mají otevřeno celý den, každý den) a kupujeme si za 1,30 Euro rákosové plážové podložky, které dokonce propašujeme i letadlem domů J. Ukážou se býti dosti dobrým kupem. Nejenže na pláži konečně bezstarostně ležíme, ale hlavně na nich zbylé noci spíme.
Následuje konečně prohlídka Nerjy. Sice je to také poměrně turistické městečko, zachovalo si ovšem původní ráz pobřežní vesničky s malými uličkami a obchůdky. Má krásné útesy na pobřeží, mezi kterými se vlní malé pláničky, ve dne dost plné (ale právě díky útesům máte pocit soukromí). Centrem Nerjy je Balcon de Europa – což je vyhlídka na útesy. Zde si dáváme svou první obrovskou kopečkovou zmrzlinu. Nemá chybu a stojí 1,50. Je tu o hodně levněji než v Malaze. I jídlo v restauracích – zhruba o 2-3Eura. Slyšeli jsme, že ceny jsou celkově lepší na východním pobřežím, jakožto méně turistické destinaci než západ. Na západě toho není ani tolik k vidění. Je to jedno letovisko na druhém s dlouhými písečnými plážemi s vyvrhnutými vorvani („turisty“). Východ stojí za to vidět už jen kvůli útesům, které se táhnou právě od Nerjy.
Každopádně nám se blíží naše první noc na divoko – na pláži. Strávíme asi 2 hodiny hledáním místa. Za prvé je to těžké už jen kvůli tomu, že ve Španělsku je poměrně dlouhý noční život, tudíž hledání musíte posunout navzdory své únavě na pozdější hodinu. Za druhé v noci nevidíte, takže těžko zhodnotíte své rozhodnutí. Původně jsme chtěli spát hned v centru pod útesy, ovšem to bychom nesměli potkat úchyla. Ano, opravdového úchyla. Tento pán totiž nestydatě vylezl na skálu přímo nad mladý pár, který se chystal nejspíš „hrát si na doktora“. Pán to byl vskutku děsivý a s takovou společností bychom jistě neusnuli. Došli jsme na nejzápadnější místo v Nerje. Naštěstí jsme uviděli batůžkáře, kteří si právě rozbíjeli ležení, tak jsme jednoduše rozbalili své bydliště kousek od nich. Ale brzy to začalo. Kája už spal, když Pája zahlédla baterku v křoví kousek od nás. Úchyl to nebyl, ale spěte, když nevíte co tam je. Kája se vydal na obhlídku, přičemž si ze samého stresu natáhl achilovku. Nejspíš šlo jen o další naše sousedy, tak jsme konečně usnuli. V případě Páji až k ránu. Na čemž měl svůj velký podíl měsíc, který v noci svítí skoro stejně jako slunce, akorát nehřeje (to by teda alespoň mohl)
Ráno se ukázalo, že naším společníkem v křoví byl mladý umělec – jinými slovy bezďák s kytarou. Při svém odchodu se neotálel zeptat se aspoň na cigáro.
2.den Z Malagy máme zatím smíšené pocity. V dosti ohledech je to tu podobné Florencii, kterou jsme navštívili loni. Půlka města rozkopaná, pod rekonstrukcí, což je pěkně únavné, neustále všechno obcházet. Ty části, na nichž už byla provedena rekonstrukce vypadají moc pěkně a Španělé důmyslně vyřešili zastínění hlavní třídy. Přístav je taktéž celý pod hromadou prachu ze stavby. Stručně řečeno: „Moc rádi se do Malagy podíváme, až bude opravená.“ Jinak v Malaze panuje čilý ruch, všude spousta aut jezdících na červenou (což je specialita především skútrů). Co se týče přednosti na přechodech pro chodce, je to oboustranná, možná trochu nevědomá pozornost. Chodci se vrhají na přechod, auta bez troubení brzdí. Je to takový trochu paradox, když vidíte, jaká džungle na těch silnicích panuje. Ale džungle má svá pravidla.
GIBRALTAR
Rozhodli jsme se, že druhý den pojedeme na Gibraltar, abychom náš nejdelší výlet měli hned „z krku“. Ráno nás budí mobil velmi brzy, již 5:45 a chvíli trvá než se vyvrtáme z postele. Uděláme si snídani. Autobus odjíždí v 7.00, a tak vyrážíme s předstihem v 6:15 a pěšky. Z centra je to na nádraží docela daleko, ale chceme ušetřit za lístek na autobus. Jízdenku na Gibraltar jsme si koupili den předtím a raději rovnou zpáteční, což se ukázalo být dost důvtipné. Ráno jede pouze jeden autobus v 7.00, pak v 10.30 a další dva odpoledne. Zpátky je nejlepší bus v 16.30, potom v 19.00, o víkendu jezdí i ve 20.45. Cesta trvá 3 hodiny. Je to tolik, protože autobus staví ve všech letoviskách na jih od Malagy, což znamená spoustu kolon ve městech. Vzdálenost je pouhých 140km a za normálních okolností jste tam po dálnici za 1,5hodiny. (pokud pojedete autem, doporučujeme nechat auto na parkovišti v hraničním španělském městě, kvůli frontám na hranicích) Cena nás trochu dostala do kolen. Jednosměrná jízdenka 11Euro, celý výlet nás tedy za cestu stál 47 Euro. Autobus je skvěle klimatizovaný, ostatně jako veškerá veřejná doprava, kterou jsme měli možnost ve Španělsku využít. Mnohdy to hraničilo se zimou, na delší cesty je dobré vzít si dovnitř alespoň svetr. Nutno ovšem podotknout, že nejedete přímo na Gibraltar, ale do hraničního španělského města La Línea. Odtud je to přes hranice pěšky kousek, zhruba 20minut do centra Gibralataru. A procházka je to dost obohacující, protože jdete přes letištní runway, která je asi jediná na světě, kde vede napříč silnice. Když přistává nebo vzlétá letadlo, na silnici se spustí jednoduše závory a čeká se. Škoda, že jsme my prošli bez závor.Na cestu si rozhodně nezapomeňte vzít pas kvůli hranicím! Pas se ukazuje, i když jsme součástí EU. A to z důvodu čistě prostého. Španělsku totiž samostatnost Gibraltaru leze pěkně krkem. A tak se snaží jeho obyvatelům žití co nejvíce znepříjemnit. V praxi to znamená, že na hranicích jsou neustále kolony aut, protože španělští hraničáři kontrolují každou maličkost a dávají si pěkně na čas. Po přechodu hranic se nám otevře krásný výhled na dominantu celého města – skály. Ty jsme chtěli zdolat jako první, a tak jsme se směle vydali do strmého kopce. Šli jsme ze strany hradu po castle steps. Schody to jsou hodně příkré a vysoké, ale je to lepší než to obcházet serpentínama, ale cest k vrcholu z města vede nespočet. Později zjišťujeme, že jsme vybrali asi nejlepší variantu, chvíli po silnici, zhruba do půlky hory a potom strmě nahoru po schodech vedoucí hned pod lanovkou. Celkově vystoupáte 450 výškových metrů, což je docela úctyhodný výkon. Vstup na skály stojí 1Euro. A to pouze vstup, pokud chcete i na památky, což znamená tunel ze druhé světové války, dělostřelecká baterie a podobné vojenské vymoženosti připlatíte si 30 Euro. Vstup se platí hned na začátku stoupání. Po chvilce potkáváme první opice hrabající se v odpadkách. Jsou poněkud nevrlé a nenechají se pohladit. Až na konci cesty zjišťujeme, že jsme porušili snad všechny zákazy. Jako třeba nedotýkat se a nekrmit opice. (No, dobře, mělo nás to napadnout, ale zákazovou tabuli jsme potkali opravdu až na konci cesty). Když se zastavíme na jedné vyhlídce, Káju překvapí jedna malá (naše ryze soukromá) opička. A tady nutno říci další opatření: „Nenechávejte volně ležet své věci! Dávejte si pozor na všechno, co se dá volně vytáhnout! Opice jsou drzé (Ne, nadarmo toto rčení vzniklo) Nám opice ukradla bagetu, kterou ji Kája ochotně krmil. Nicméně opice chtěla všechno. Jsou známy případy, kdy vám roztomilá opička ukradne foťák, apod.
Pokud nechcete absolvovat drsný výšlap ve vedru, další variantou jsou autobusy, které vás svezou ke všem významných místům a výhledům. Mám dojem, že stál asi 30Euro. Nebo se nahoru vyvezete lanovkou, ta ovšem stojí dost hříšné peníze 5-9liber (některé ceny byly uváděny i v eurech, ale všeobecně je dobrý mít s sebou pár liber). Po dosažení vrcholu nás přivítá spousta opic a jejich mláďátek. A tak fotíme, co to dá. Zkoukneme pár vyhlídek a pak už rovnou dolů, nyní už po silnici, což je docela nepříjemné, protože stále jezdí autobusy s turisty. Rozhodujeme se, zda jít i k Europapointu, což je nejjižnější bod Evropy. Vzhledem k nedostatku času se ale spíše rozhodneme pro prohlídku města. Asi jsme udělali chybu, z fotek Europapoint vypadá docela zajímavě. Oproti tomu ve městě je hora lidí, vedro a Káju to pěkně zprudí. Výšlap na skály se nám pěkně protáhl, takže se už nestíháme ani vykoupat. Pokud byste chtěli na Gibraltaru vyzkoušet pláže, tak se docela projdete. Jediné pláže jsou na východním pobřeží, za skalami. Jednu jsme zahlídli i na západě, ale vypadala spíš, že patří k nějakému hotelu. Na západním pobřeží je hlavně vojenský přístav, což je zajímavé především pro vojenské nadšence.
Cestou dolů procházíte takovou minizoo (nejspíš pro ty, kteří nechtějí absolvovat výšlap na skály, tak se na makaky jdou podívat do zoo) a pěkným parčíkem, který využijeme ke krátkému odpočinku. V přelidněném centru procházíme po highstreet a máme hlad. Máme s sebou pouhých 5 liber, takže pečlivě vybíráme, co si dáme. K naší smůle vše stojí tak okolo 7liber. Nakonec vyhrává malý obchůdek a fish and chips za 3,90 pounds. A nálada se lepší. Vyrážíme k autobusu. Máme čas, tak sedíme v parčíku před nádražím, kde se osvěžujeme plechovkou Coca coly z automatu (1Euro). Potkáváme zde naše staré známé Češky, které s námi jeli cestou sem. Zajímavé, že jediní Češi v celém autobuse si sednou právě za nás. Blondýny z hotelu si ovšem nekoupily zpáteční lístek, což nám přijdou nahlásit. Strašně se diví, že my si ho koupili předem, což komentují větou: „Ale to nám nikdo neřekl, že si máme koupit zpáteční, lístek!“ Holt, paní delegátka asi dostane sprda! Kdyby ovšem holky nebyly hloupé, tak si počkají do odjezdu autobusu, jestli nezbylo nějaké místo. A ejhle! Zbylo! Což můžete považovat za další tip, pokud se vám stane, že nějaký autobus už bude vyprodaný. Zpět už jede autobus po dálnici, zajíždí jen do 3 měst, kde můžeme obdivovat řidičské umění našeho autobusáka, jak krásně se vejde do všech úzkých uliček. Po příjezdu jdeme nakoupit do SuperSol, který je hned u nádraží. Večeříme na pláži, kde se také konečně svlažíme v moři. Poprvé od příjezdu. Spát jdeme poměrně brzo, není se čemu divit, vstávali jsme už v 6 hodin ráno.
Do Malagy jsme letěli s Ryanair a to za krásných 28Euro pro dvě osoby, zpáteční letenka. Sice jen s příručním zavazadlem, ale sbalit se na 5 dní do batůžku do teplých krajin, nebyl problém. Problém byl, že jsme si nemohli vzít stan, čímž odpadalo spaní v horách nebo v kempu (nakonec to stejně dopadlo spaním na pláži). Nemohli jsme si vzít ani žádné tekutiny. To znamenalo nakoupit v Malaze opalovací krém, pastu, šampón, atd. A věřte, třeba takový opalovací krém není vůbec levná záležitost (nejlevnější jsme sehnali za 10Euro).
Odlet z Memmingenu jsme měli v 9.40. Což znamenalo vyjet z Čech už kolem druhé hodiny ranní. Trocha bloudění v Mnichově, protože navigace i mapa Evropy zůstaly doma, ale naštěstí jsme se spolehli na svůj orientační smysl a nekličkovali dlouho.
Letiště Memmingen
Kája měl celou dobu strach ze zaparkování na odstavném parkovišti, ale vše proběhlo až překvapivě snadno. Na letišti jsou 4 parkoviště. P3 a P4 stojí pouze 4Eura na den a od letištní haly jsou vzdáleny zhruba 500m. P2 je sice blíž, ale už je dražší. My jsme našeho Míšu nechali na P4, kde jsme našli místo kupodivu okamžitě. Což bylo příjemné, kamarád měl s hledáním parkovacího místa docela problém. Záleží totiž na tom, jestli před vaším příjezdem přiletěl už nějaký spoj, aby se letištní parkoviště trochu uvolnilo.
Memmigen je opravdu malinké letiště. Je to příjemné, aspoň neběháte kilometry od odbavení k odletu (což byl náš případ při odletu z Malagy). S kontrolou zavazadel jsme neměli žádné problémy. Kája pouze musel ukázat, že zrcadlovka opravdu fotí a že baterky jsou baterky. Máte sice jasně napsáno, že foťák se musí vejít do batohu, my jsme ho ale stejně museli vyndat do košíku, takže to jde i bez toho. To Pája naopak propašovala i sušenky, které si zapomněla vyndat z baťohu. Velikost batohu vůbec neřeší. Docela jsme koukali, s jakými obrovskými příručními zavazadly jsou schopni lidi pustit. Ovšem nespoléhala bych na to. To, co neřeší v Memmingenu, můžou řešit jinde, že.
Tak a je to tady. Pája poprvé letí! Je to jak na horské dráze. Ale přežila to. Jsou to vlastně takové autobusy Student agency. Ach, jak mně důvěrně známé. S holkami stewardkami jsem celou dobu soucítila. Ryanair nejspíš lítají neustále sem a tam, bez přestávek. Letadlo je přecpané sedačkami jedna na druhé. Místo pro nohy asi 50cm, není je kam strčit. Holt nízkonákladové aerolinky. Ale 3 hodiny se to dá vydržet.
Malaga - doprava z letiště a na něj
Malaga nás vítá slunečným počasím a asi 35 stupni. Máme zjištěno, že do centra jezdí městský autobus č.19. Jízdenka stojí 1,10 a to kamkoliv. Na letiště jezdí i Expres aeropuerto, tam jízdenka stojí 2 eura. Začíná v centru, kde má 2 zastávky a staví i na autobusovém nádraží. Celkově poslední autobus jede ale už v 23.30 (pro nás to tedy znamenalo noc na letišti). První ranní autobusy jedou okolo šesté hodiny.
Jezdí samozřejmě i taxíky, které před halu najíždí po každém přistání některého z letadel. Ceny jsme nezjišťovali, takže s tím neporadíme.
Na letišti je i vlaková zastávka. My jsme ale vlak nevyužili, protože vlakové nádraží v Malaze je poměrně daleko od centra, ale pokud máte v úmyslu z Malagy vyrazit rovnou někam do hor, může se to hodit.
Cesta autobusem z letiště do centra trvá asi 20minut. Koukali jsme jak se tam dostat pěšky, ale asi to bude komplikované. Na letiště totiž vede jen čtyřproudovka.
Hostel
Další naše kroky směřují do hostelu, kde hodláme odložit batohy a jítse projít do města.Hostel nacházíme taky snadno. Musím říct, že jsme vybrali opravdu dobře. Ilan´s apartements leží v centru, kousek od Plaza de la Merced. Jde vlastně jen o byt se čtyřmi pokoji se společnou koupelnou a kuchyní. Pan majitel bydlí v domě o patro výš. Měli jsme trochu obavy, protože když jsme na místo dorazili, nikdo nereagoval na zvonek, dokonce ani u pana domácího doma. Nevěděli jsme moc, co máme dělat, ale naštěstí dorazila mladá příjemná Španělka, zavedla nás do kuchyně, že máme počkat na Ilana (takže jsme pochopili, proč se tak hostel jmenuje). Pán byl moc příjemný a vše ochotně vysvětlil, dal nám tipy, kde co najít a jak se tam nejsnadněji dostat, dostali jsme mapu města. Uměl dobře anglicky, takže jsme se domluvili v pohodě.
Cena tohoto hostelu se pohybuje od 20Euro za osobu ve dvoulůžkovém pokoji. Ceny ve vícemístných pokojích jsou už levnější. Ale hodně záleží na dni. O víkendu a už i v pátek ceny rostou, v řádech pár Euro. My jsme platili za 2 noci, 2 osoby 92Euro. V ceně je i snídaně, což v praxi znamená, že si můžete udělat kafe (v lednici je i mléko) nebo čaj (ehm, já si udělala kafe třeba i přes den, pochopila jsem to tak, že se to může, ale nevím, možná
jsem jen rebel..:) Jídlo byly tousty a k nim marmeláda a máslo. A co bylo nejlepší, že jste si to mohli udělat sami, když jste vstali. Pro nás to bylo dost příjemné, protože jsme na španělské zvyky vstávali poměrně brzo a už vidíme, jak by nám chudák Ilan šel dělat v šest ráno snídani.
Pokoj je hezký a čistý. Jenom je zvláštní, že jediné okno vede do chodby (takové jakoby pavlačové). Ovšem patří k bytu, takže to vůbec nevadí, jak později zjišťujeme.
Co se týče našich spolubydlících na bytě – no, moc jsme se s nimi nepotkávali. První noc tam byli nějací Němci, kteří hráli v kuchyni karty, druhou noc Španělé, kteří ale odešli pařit do města, když přišli byli dost hluční, ale jinak je to malý byt a v podstatě jsme tam vždy byli sami.
No a pár dalších, které vložím vždy u aktuálního místa.
Každopádně my máme na Malagu a okolí 5 dní, což je zoufale málo na všechny zajímavosti, ale hold neuvidíme Granadu, no. :)
Náš prozatímní plán, který se nejspíš praxí změní, ale nyní plánujeme takto: 1. den - odpoledne přílet, ubytování v hostelu, prohlídka Malagy 2. den - stále Malaga, popřípadě městečko v horách Míjas - vzd. asi 20km 3. den - Gibraltar, návrat do Malagy a když se zadaří stihnout vlak tak přesun do El Chorra - přespání v el refugiu (prý 8Euro) 4. den - El Chorro, přiblížení se Malaze - popřípadě ještě nějaký výlet spojený se spaním 5.den - výlet Nerja, Cómpeta nebo i Malaga, uvidíme 6. den - brzké ráno odlet
