7. den - Amsterdam, Utrecht

Ráno se probouzíme a zjišťujeme, že neprší a možná se na nás podívá i sluníčko. Dáme tedy Amsterdamu ještě šanci. Balíme v kempu a odjíždíme zaparkovat ven před kemp. Vracíme se pro kola a jedem ještě jednou do Amstru na prohlídku, tentokráte je situace co se týče dopravy pohodovější, a tak si v klidu prohlížíme nejzajímavější památky. Hlavní centrum se táhne kolem tří kanálů - grachtů. Na náměstí Spui narážíme na antikvariátní třžničku plnou klenotů nizozemské literatury, ale Pája si už své dva klenoty koupila, tak pouze prohlíží. Dostaneme se i do dvora bekyní – Begijnhof, což je taková klidná oáza přímo v centru města. Nesmí se zde ovšem fotit, tak to Káju moc nebaví J.

Zastavujeme v Utrechtu, opět parkujeme u obchodního centra, sundáváme kola a jedeme do historického centra. Utrecht je krásné historické město, kde do centra nesmí žádná auta mimo asi pár vyvolených - i takoví popeláři jezdí na lodích a vybírají popelnice z lodi v kanálu. V centru nejde jet na kole, proto raději tlačíme, všude je hodně lidí. Začínáme mít hlad, a tak si dáváme Zakpatat a samozřejmě, že velký, což bylo snad kilo hranolek s majonézou, po kterých nám bylo pěkně těžko. Rozhodně Utrecht stojí za návštěvu. Z Utrechtu jedeme vyzvednout Báru do nějaký vesnice. Musíme přebalit celé auto a pokusit se seskládat kola dovnitř auta a kupodivu se nám to i daří. Toto by nám  mělo zajistit snížení spotřeby o pár litříků a také umožnit vyšší průměrnou rychlost. V Holandsku ještě bereme plnou nádrž. Z Holandska vyjíždíme v 17,30 a v Praze jsme o půl třetí. V Německu mě holky uprosily na mekáče, který přišel vhod i mně. Cesta probíhala v pohodě až na dopravní zácpu v půldruhé ráno v Německu na dálnici, kde byla několikakilometrová kolona. Nechápu, kde se tam vzala, ale vcelku rychle a obratně jsme jí projeli. Cestu jsem celou odřídil, i když Pája vydržela celou dobu vzhůru a dělala mi společnost. Bára spala jako zabitá a kdybychom ji odvezli kamkoliv, tak si toho vůbec nevšimne. 

6. den - Afsluitdijk, Volendam, Marken, Amsterdam

Ráno si můžeme přispat, protože musíme platit a nechceme pana domácího budit. V kempu je mrtvo, tak jdeme v 9,30 zazvonit a srovnat dluh za nocleh. Otevírá nám paní domácí, kterou jsme asi dle vzhledu právě vzbudili, chce 15Euro, ale my máme v drobných jen 13Euro a pak velké papírovky, tak bere zavděk 13Euro a my jsme rádi. Rozhodujeme se, že vypustíme Frísko a pojedeme na odpoledne do Amsterdamu. Cestou to bereme nejdříve přes hráz Afsluitdijk (délka 33km), po ní se kousek projedeme na kole, ale není to nic moc, prostě 33km rovina a moře a dálnice. Poté pokračujeme do Volendamu, kde opět sedáme na kola a vyrážíme do Markenu. Do Markenu vede 2km nová hráz, ještě před pár lety vesnička byla dostupná pouze trajekty. Marken je stará rybářská vesnička s charakteristickými zelenobílými baráčky a úzkými uličkami, je to hodně turistické místo, ve kterém přes sezónu prý není k hnutí. My jsme si ho celkem pohodlně projeli na kole. Zpět do Volendamu se můžeme svézt trajektem, ale za ten kousek ani ne km plavbu chtějí 5Euro za jednoho, tak to teda radši těch 15km odšlapeme v sedlech. Cestou potkáváme volavky, které nás provázejí celým putováním po Holandsku. Z Volendamu pokračujeme přímo do Amsterdamu do kempu, který nám doporučili Pájiny spolužačky (dle jejich slov, takový multikulti). Kemp je na ostrově Zeeburg, cca 5km od centra. Nakonec není levný tak, jak holky říkaly, ale je to díky 5E poplatku za auto, které si zase nesmíte vzít ke stanu. Takže vyjde na nějakých 18Euro, což není tak hrozné, ale byli jsme zvyklí na levnější. Toto byl nejhorší kemp za naše putování - špinavé WC, sprchy na žetony, hromada lidí, prostě masový kemp, ale byl blízko centra, tak tu jednu noc se to dalo vydržet. Navečer (kolem čtvrté) bereme kola, že se pojedeme podívat do města - obrovská chyba!!! Pája se po chvilce sráží čelně s cyklistou černouškem, naštěstí to odnesla jen ohnutá řídítka. V centru Amsterdamu je hrozný mumraj, všichni se v tuto dobu přemisťují, takže centrum je jeden velký chaos. Dost nás to otrávilo. Projíždíme část centra a vracíme se do kempu, cestou nás chytá pořádný liják, tak tohle je fakt šílený. Liják na chvilku ustává, čehož využíváme k vaření, ale jen co dovaříme tak zase začíná a leje festovně až do rána. Stan drží a to i zespodu, i když stanujeme ve velké louži, ve kterou se proměnil celý kemp. Pája mi půjčuje svou novou nafukovačku, abych se vyspal před zítřejší cestou do ČR. Díky, Pájo.  Večer přichází hluční Poláci a Němci, fakt hrozný národy. 

5. den - Texel, Den Helder

Ráno vstáváme brzy, dneska nás čeká přesun trajektem. Paní na recepci nebyla, takže vracíme půjčené materiály do schránky na to určené. A pádíme do Den Helderu, odkud má každou hodinu jezdit trajekt na ostrov Texel. Nevíme však v jakém taktu trajekt jezdíme, sázíme na to, že každou celou, což máme tak akorát. V přístavu bloudíme, je nutné na posledních světlech jet do leva směr marine museum a ne rovně jako my - to je přímo nájezdní plošina na trajekt, pak je potřeba porušit při vracení snad všechny možné předpisy. Parkoviště bylo beznadějně zaplněné. Máme štěstí u takového bočního parkoviště vidíme odjíždět auto, tak toho využíváme, načež pája konstatuje „tam se nemůžeme vejít“, jsme se vešli celkem v pohodě. Je po půl, tak rychle shazujeme kola, převlékáme a spěcháme na trajekt, který si myslíme že odjíždí v celou. Bohužel trajekt odjíždí až v půl. No nic, tak si vydechneme. Pája si dává čokoládu a pozorujeme školáky, kteří jedou zřejmě na výlet, jsou neuvěřitelně oprsklí. Jak se později ukáže, ta půlhodinka nám chyběla na cestě zpátky. Cesta trajektem trvá 20minut a sveze se s námi i racek. Nástup na trajekt byl hodně zajímavý cyklisté šli jako první, což znamenalo sednou na kolo a najet na trajekt, kde regulovčíci dávají pokyny, kam jet, docela zážitek.V trajektu je pro kola vyhrazena celá chodba, kde se kola opřou zamknout a člověk jde na palubu. Z trajektu jako první vyjíždí auta a to je také zážitek, vypadá to jako když se odstartuje nějaká velká cena. Poté vyjíždí cyklisté v ohromném pelotonu. Po cca 500m je směrovník, na kterém se dlouhatánský had cyklistů rozděluje na to na jakou stranu ostrova kdo míří. Necháváme odjet většinu a v klidu rozmýšlíme kudy to vezmeme. Jedeme západní stranou ostrova přes národní park. Na ostrově jsou borové lesy, což je jeho velká zvláštnost a dost hub, které však nikdo nesbírá. Míříme pořád výš a výš na sever, až jsme na konci a čeká nás něco, co jsme fakt nečekali - krásná pláž jak někde ve Španělsku. Tato pláž má 25km a v létě tu je prý dost narváno, dnes je tu však pár lidí. Dáváme obídek a dobíjíme energii ze sluníčka, je tu příjemná atmosféra. Na koupání je však voda moc studená. 

 

Nemůžeme tu však být celé odpoledne, i když bychom to určitě vydrželi. Skrze duny míříme k nejsevernějšímu bodu ostrova – majáku. Cesta vede skrze duny a je to pořád z kopce a do kopce. Navíc začínáme trochu spěchat, protože trajekty z ostrova jezdí v celou a my bychom rádi stihli ten ve čtyři. Maják je pěkný, děláme pár rychlých fotek a propočítáváme, jestli má vůbec cenu a šanci stihnout trajekt ve čtyři. Stihnout to půjde, ale bude to chtít maximální výkon. Pája je unavená a hladová a moc jí to už nešlape, pomáhám jí jak jen to jde, ale čas neúprosně utíká kupředu. Po pár km bloudíme a vyjíždíme na samé cestě, po které jsme přijeli, takže ve čtyři nemáme šanci stihnout. V plánu bylo z Den Helderu přejet ještě cca 70km na sever do kempu, proto ten spěch. Nakonec stavíme v Cocksdorpu na internet a chceme najít nějaký bližší levný kemp. Internet je docela drahý 1,50E za 15min je docela dost. Ještě jdeme koupit jídlo a pití na trajekt a ejhle jsou čtyři hodiny a na trajekt zbývá ujet 13km v docela členitém terénu.  Začíná opět souboj s časem, navíc začíná opět foukat protivítr, Páje pomáhám, ale už toho mám taky docela dost. Nakonec do přístavu dojíždíme tak akorát v 16,45. V průběhu plavby rozbalujeme za odměnu chipsy a minerálku a užíváme si pohody na horní otevřené palubě. V 17,30 přirážíme k pevnině, auto přežilo v pohodě. Ještě se rozhodujeme projet po Den Helderu, kde kotví nizozemské námořnictvo a také je zde námořní museum, před kterým je exponát ponorky. Montujeme kola na střechu a večerním Den Helderem odjíždíme do kempu někde poblíž Breezand. Je to pěkný kemp u statku, který aspiroval na ocenění za nejlepší farmářský kemp. Jsme tu sami, pouze večer přijíždí nizozemský obytňák. Pán je příjemný, chová koně a koloušky. Auto zase musíme nechat na parkovišti a tudíž všechny věci nanosit do stanu. Platit za kemp budeme až ráno. Večer nám dělají společnost myšky, které pobíhají opodál našeho stanu.

4. den - Enkhuizen, Medemblik, Hoorn

V noci dost pršelo, ale stan vydržel. Teď je však modré nebe, snad vydrží. Dnešní cíl je vesnička Medemblik a Hoorn. U kempu je market se zahradním zbožím ptáme se - teda spíše Pája se ptá na campingaz kartuši, už nám moc plynu opravdu nezbývá. Radí nám, že v Enkhuizenu by jí mohli mít v loďařských potřebách. Cestou se tedy stavujeme v Enkhuizenu, procházíme centrem a hledáme loďařské potřeby. Také se stavujeme v knihkupectví, jestli nemají cyklomapu NL, ale mají pouze něco jako naše KČT. Jedna stojí 9E, což se nám zdá dost. Pája v jednom obchodě zahlídla plynovou bombu, a tak jde na průzkum a vrací se s kartuší campingaz (cenově jak u nás). Tak fajn, hlady neumřeme. Akorát jí budu muset celý den vozit v batohu. V Enkhuizenu je pěkná mlha, ale postupem času se rozpouští. Jedem kolem obrovitého jezera, respektive uměle uzavřeného moře po dijku, cesta pěkně utíká, svítí sluníčko. Kolem jedné hodiny dorážíme do Medembliku,  stavujeme ve SPARU na něco k obědu. Obědváme na dijku u nádraží a přístavu. Zrovna přijela loď Friesland, ze kterého se vyvalila hora školáků. Všichni na kole. Po chvíli přijíždí na nádraží parní vlak s důchodcema, vše za nederdechovky linoucí se z obrovského flašinetu. Jedeme ještě kousek k větrnému mlýnu na obzoru. 

Zpátky se rozhodujeme, že to vezmeme vnitrozemím přes Hoorn. Děláme dobře, krásné staré městečko s nádherným přístavem jednoznačně stojí za návštěvu. V přístavu kotví velké zrenovované plachetnice, pro suchozemce jednoznačně zážitek. Čeká nás nic moc 19km do Enkhuizenu, kde chceme stihnout obchod na něco k večeři. Po páté hodině dorážíme do kempu dáváme sprchu, večeři a otvíráme víno při naší improvizované lampičce ze svíčky a pet láhve. Celkově jsme dnes natočili na kolech cca 60km.

3. den - Haarlem, Alkmaar

Tento den plánujeme pojmout odpočinkově, protože naše zadky dostaly během dvou dnů pořádně zabrat. Jedeme do Haarlemu. Při hledání parkoviště Pája vymyslela, že to dáme někam k obchodnímu centru, abychom se vyhnuli placení parkovacího poplatku. Díky navigaci nacházíme ucházející obchodní centrum blízko centra města, asi kilometr od hlavního nádraží. Snad tam nebudou podzemní garáže tam bychom s kolama na střeše těžko zajížděli. Navíc cestou začíná pršet, takže procházka po městě bude optimální. Parkujeme relativně v pohodě, poutáme kola zámkem k sobě. Jdeme směrem do centra, cestou míjíme hlavní nádraží, u kterého je neskutečné parkoviště pro kola, vlastně kola jsou všude. Procházíme centrum, na jednom náměstíčku si dáváme broodje haaring, což je syrový slaneček v housce s cibulí a kyselou okurkou, není to špatné. Poté objevujeme antikvariátní stánek, kde si Pája kupuje dvě knížky, jedna za 1,50Euro, což je prý hodně dobré. Ještě chvilku couráme centrem a podél kanálu, kde zjišťujeme zajímavou věc. Při vjezdu a kotvení ve městě se musí zaplatit poplatek jako v kempu. Vracíme se k autu, kola zdárně přežila, ještě jdem nakoupit do marketu, kde způsobujeme malé faux-paux, když si nevšimneme, že stojíme ve frontě, kde berou jen nějaké speciální karty (PIN), což je mimochodem častý nizozemský problém.

Ještě zkoušíme sehnat náhradní kartuši k vařiči, ale nikde jí nemají, snad nějak prozatím vyjdeme. Z Haarlemu jedem směrem na Alkmaar, kde se taky na chvilku stavujeme, ale nic zajímavého neshledáváme. Přes léto jsou zde každý pátek proslulé sýrové trhy, ale ty skončily týden před naším příjezdem. Pak už hledáme kemp v Enkhuizen-Stede Broec, který Pája našla na netu a měl by být levný. Po sjezdu z dálnice poposkakujeme 15km v koloně. Kemp nakonec nacházíme celkem v pohodě. Paní v recepci je celkem příjemná, vše nám ochotně vysvětluje. Prozatím platíme 11Euro za 2 noci, uvidíme, jestli je to jen za jednu či dvě noci. Jsme opět jediný stan v kempu mezi karavany, ale máme celkem soukromí, tak je to v pohodě.

2.den - Rotterdam, Schiedam, Delft

Druhý den

Ráno se probouzíme kolem osmé, dáváme snídani a plánujeme, kam pojedeme. Rozhodujeme se, že v kempu budeme ještě jednu noc. Předpověď na tento den není příznivá, má pršet. Čeká nás Rotterdam a Kinderdijk (který nakonec vypustíme). Jedeme se podívat ke kryté hale na lyžování (24E za hodinu lyžování nám přijde dost, takže vypouštíme). Po pár km bloudíme jak bludní Holanďani. Nechápeme systém značení cyklostezek, kdy na cedulkách jsou čísla v kroužku. Toto není poslední bloudění tento den, skoro bych řekl, že to byl takový bloudící den. Cesta do Rotterdamu vůbec neutíká, Páje to nejede a je nějaká naštvaná. Měníme kola, já se na pájinym kole cítím jako trpaslík, navíc fouká protivítr, takže výměna nic neřeší, akorát sem se naštval ještě já. Pak mi pája oznamuje, že se zapomněla nasnídat a tak je jasný, proč jí to nejede - auto taky nejede když nemá benzín. Takže stavíme na benzince, kupuji coca-colu a Páje se lepší nálada. 

Před polednem dorážíme do Rotterdamu a jsme vítáni moderními budovami a taky věší hustotou provozu. Tento rok v Rotterdamu startovala slavná Tour de France a i po pár měsících jsou na silnicích nápisy a na kruháčích siluety cyklistů. Naším cílem je hlavně Erasmusbrug a Europort. 

Poprvé a ne naposled vidíme v akci zvedací most, což je pro našince úchvatná podívaná. Přejíždíme most a jedeme do americké čtvrti. Město je hodně moderní, je tu spousta nových staveb a jednoznačně je výhoda si ho projet na kole. Jedeme zpátky přes most, kde mezitím začal foukat pěkný vítr a máme co dělat se na mostě udržet. Míříme na Europort směrem do Schiedamu, kde má být muzeum jeneveru – jalovcového džinu. Opět bloudíme, ale nakonec cestu přeci jen nacházíme. V muzeu je nějaká oslava, takže na prohlídku nejdeme. Europort se nám taky nějak nedaří úplně najít, respektive od Rotterdamu směrem k oceánu je to jeden velký přístav, čekal jsem trochu něco jiného. Je víkend a všude je klid, logistické areály u přístavních mol jsou osiřelé a všude je klid, což je možná i dobře. Doma pak zjišťujeme, že hlavní centrum Europortu je ještě cca 15km od Schiedamu směrem k oceánu. Ještě před cestou zpátky se zastavujeme v hospodě, kde mají mít internet. Pája se svojí brilantní holandštinou domlouvá na použití a vyhledává levné kempy, které budou použitelné pro naše další putování, chceme se vyhnout dalšímu objíždění a hledání kempů. Míříme, ani nevíme proč, zpátky do Rotterdamu, dáváme svačinu a rozhodujeme se, co dál. Je docela pozdě, cca tři hodiny, a do kempu to máme nějakých 30km. Nechce se nám jet tou samou cestou zpátky, tak si říkáme, že se stavíme ještě v Delftu. To však znamená jet zpět do Schiedamu v ukrutném protivětru, snažím se páje trochu pomoci tím, že jí tlačím ale nevydržím to dlouho. Není taková sranda - jezdit po rovině, jak se může zdát. V Schiedamu pěkně bloudíme nedaří se nám trefit výpadovku na Delft, nakonec se ptáme na cestu místních, kteří nám poradili krásnou silničku podél kanálu. Čeká nás 8km šlapání v protivětru, dneska nám příroda nepřeje. 

Před Delftem pronikáme do tajů značení cyklotras, tak aspoň něco. Do Delftu dorážíme v 19,45 děláme pár fotek a spěcháme do kempu, abychom to stihli ještě za světla. Do kempu nám zbývá 9km. Rychle se stmívá a poslední tři km jedeme v absolutní tmě. Což by nebylo tak strašné, kdybychom se neztratili v lesoparku. Začínám mít obavy, páč není vidět ani na krok. Jsme v temným lese a nevíme, kudy z toho ven. Jedem směrem, kde si myslíme, že by mohla být silnice a naštěstí je to opravdu tak. Zjišťujeme, že jsme jen jeden km od kempu, tak je to fajn. Tenhle den byl opravdu dlouhý, našlapali jsme spoustu km, odhadem tak 80. Dáváme zaslouženou sprchu a instantní guláš, který taky nestál za moc. A jdeme chrnět.

Trasa: Kemp(Zoetermeer) – Zoetermeer (bloudění) – Pijnacker – Rotterdam (bloudění)– Schiedam – Rotterdam – Schiedam (bloudění) – Delft – Zoetermeer – kemp

1.den - Den Haag, Scheveningen, Hoek van Holland

Po vyložení holek plánujeme najít kemp někde u Delftu, jak později zjišťujeme nebude vůbec lehké sehnat nějaký cenově příznivý kemp. Levný pro nás znamená: za auto, stan a dva lidi tak max 15Euro. Rozhodujeme se zkusit štěstí na západ od Rotterdamu směrem k moři na Hoek van Holland. Bohužel se nedaří, Pája má uloženou stránku s levnýma kempama na farmách. Nedaří se nám najít ani internetovou kavárnu, abychom na to mohli mrknout a nakonec využíváme turistických informací, kde nám slečna s ochotou pomáhá s vyhledáním kempu. Jinak je Hoek van Holland malá vesnička s velmi fotogenickým majákem :)

První poznatky a dojmy z Holandska:

-         je to placka, ale sem tam kopeček se najde, není to tak hrozný

-         cyklisté jsou polobozi - nutné dávat velký pozor pokud člověk řídí!!!

-         Nizozemci jsou strašný řidiči, nějaká ohleduplnost - pouštění nebo tak - neexistuje

Jedeme zpět do vnitrozemí k městečku Zoetermeer a asi ve  4hodiny stavíme stan a vybalujeme. Zvláštností holandských kempů je, že se nedá zajet ke stanu autem. Auto se nechává na parkovišti, s tím jsme tedy moc nepočítali. Kemp stojí pěkných 12,53Euro. Po postavení stanu se rozhodujeme, že si protáhneme těla na kole. V plánu máme nedaleký Den Haag. Všude v Holandsku jsou k dispozici kvalitní cyklostezky se značením a cyklisti jsou hájeným druhem. Potkáváme první větrné mlýny a také v městečku Voorbrug městkou slavnost, která probíhá na jednom z mnoha kanálů. Je to takový maškarní na lodích. Dorážíme do Haagu. Krásné moderní město s novými stavbami, i když zčásti rozestavěné. 

Z Haagu pokračujeme do Scheveningenu, které je proslulým přímořským letoviskem. A opravdu: tohle by člověk v Holandsku nečekal - obrovská pláž s dlouhým přístavním molem. Pája trefně podotýká: „To je jak Rujána!“. Zamykáme kola a jdeme se projít po pláži, moře je dosti studené. Je docela pozdě, takže nemáme čas na nějaké flákání se, musíme ještě urazit cestu do kempu. Zpátky vyjíždíme na písečné duny a skrz ně pokračujeme směrem na Zoetermeer. Do kempu se vracíme kolem osmé, celkem jsme najeli bezmála 50km na to, že to měl být krátký výlet. Jsme jediný stan mezi luxusními karavany a někteří lidé nechápou, jak můžeme bydlet v našem malém stanu. Vaříme čínskou polívku, která se nepovedla, byla fakt hnusná. Když si klohníte čínskou polívku, pamatujte, že voda se musí vařit, nestačí být pouze horká… Den byl dlouhý, jsme pěkně utahaní a tak rychle usínáme a spíme až do rána. Tak to byl první den!

Holandsko - cesta

Holandsko 2010

Tak po pájinym dlouhém přemlouvání se kája přece jen odhodlal jet do Holandska, i když v 5 lidech v Carismě, což není tedy opravdu nic moc, k tomu ještě dvě kola na střeše.. tak snad se s tím carisma nějak popere.

Carisma je totálně přetížená a zadní kola jsou zabořená v blatnících. Nic nešlo hladce - při nandávání kol zjišťujeme, že jedno z kol má příliš úzkou rámovou tyč, na kterou se má přichytit a nosič, vše se vyřeší nastavení rámu pomocí starého pláště, Kája si trochu zanadával, ale nakonec vše vcelku rychle vyřešil.

V 23,30 vyjíždíme z Prahy směr Rotterdam, dle navigace nás čeká nějakých 1200 dálničních kilometrů. V pěti lidech s klama na střeše se nedá jet více než 100km/h, aby se udržela nějaká slušná spotřeba. Vezeme Dájiny spolužačky, které se tísní vzadu ve třech a pod nohama mají ještě krosnu, ač to jsou útlá děvčata, tak tohle fakt jako chlap nechápu. Za volantem začíná Kája s výhledem, že pokud to půjde, tak to celý odřídí, což před cestou přes noc moc nepřidá.

Cestu jsme vybrali spodem přes Köln, Franfurkt, do Holandska. Cesta vrchem přes Dresden atd.. je sice o nějakých 100km kratší ale o dost horší, co se týká dálnic.

V Německu je cesta stereotypní po dálnicích, kde i na pokročilou noční dobu je pořád slušný provoz, začínám bojovat s únavou. Přece jen v pátek jsem byl ještě v práci, strach, abych někde nezaspal, začíná být velký, a tak jsem rád, že v cca 2hodiny ráno se Pája nabízí, že to vezme. Nakonec  řídí až do pěti, klobouk dolů za takovýhle výkon - je to její první velká cesta za volantem v zahraničí. Přes Německo je hodně uzavírek s omezením rychlosti, tak cesta utíká celkem pomalu. Mně 3hodinová pauza pomáhá, odpočinu si na zbytek cesty. Ze zadních sedaček je slyšet pouze spokojené oddychování a čas od času podivná melodie. Holky spí celou noc a probouzí se až na hranicích Německa s Holandskem. Do Rotterdamu zbývá už jen pár desítek km - v 10,30 úspěšně dorážíme do Rotterdamu a jedeme směrem na centrum, abychom holky trochu přiblížili, nakonec je vyhazujeme na benzince. Naše cesty se rozchází, holky mají v plánu prostopovat Holandsko, kdežto my budeme využívat služeb jízdních kol. 

Fotogalerie Holandsko 2010

http://foxa.rajce.idnes.cz/Nizozemsko_2010/

kompletní fotogalerie z našeho cykloputování

putování po Holandsku

Zobrazit místo holandsko na větší mapě

Malaga - Mapa našeho putování

Zobrazit místo Malaga 07_2010 na větší mapě

Fotogalerie Malaga 2010

Fotogalerie je dostupná na adrese: http://foxa.rajce.idnes.cz/Malaga_07_2010/

tak ať se všem líbí....

Malaga bilancování

No a je čas bilancovat

Mezi plusy bychom rádi vypíchli pár bodů:

1) Našli jsme krásný hostel, sice jen na 2 noci, ale stálo to za to

2) Neměli jsme nejmenší problém se někam dostat, všechny cesty jsme zařídili bez komplikací

3) Pája oprášila svou letitou španělštinu a vše s ní v pohodě zvládla vyřídit

4) Jídlo v supermarketech vůbec není drahé

5) Osvědčily se naše lightech spacáky.


Mínusy:

1) Čekali jsme, že nás výlet vyjde na méně peněz (všichni nám tvrdili jak je Španělsko po všech stránkách levnou zemí), taky to bylo způsobené omezeními v letadle, kvůli kterým jsme si spoustu věcí museli koupit na místě.

2) Španělé jsou dost uřvaný a ne zrovna pořádkumilný národ, což nás občas pěkně točilo.

3) Pláž v Malaze je sice oceněná modrou vlajkou nejčistších pláží, my však po zkušenostech z blízké Nerjy byli dost zklamaní.

4) Nikde nejsou záchody (pak se divte, že to všude smrdí)

5) Nepořádek, což už vlastně bylo řečeno

5. den - Malaga

5.den

Z Nerjy vyrážíme opět směr Malaga. Ještě si v Supermercadu (další španělský supermarket) nakupujeme něco k snídani a pak už kupujeme lístek do Malagy. Je pondělí a my jsme na blind krásně trefili čas odjezdy. Jsou ještě volné lístky, jinak je autobus za chvilku vyprodaný a některým Španělům to pěkně pije krev. Jedna uřvaná „babizna“ se chce prorvat do busu stůj co stůj s lístkem na pozdější hodinu. Není se čemu divit, autobus má totiž asi 30minut zpoždění. (Jinak nám ale vždy všechno jelo na čas a hlavně to včas dorazilo i do místa určení). Když autobus konečně přijede nastane něco, čemu odteď říkáme „španělská fronta“ Protože je vyprodáno, nestavíme u každého patníku, jedeme po dálnici až do Malagy. Zastávku má autobus i v centru a tak nemusíme jet až na nádraží.

Máme v plánu si Malagu konečně prohlédnout. Bereme to z gruntu. Nejprve katedrála, kterou nafotíme ze všech stran. Poté hrad Gibralfaro, který se tyčí nad celým městem, je tedy jeho dominantou. Cesta k hradu vede po pěkně kluzkých dlaždicích do strmého kopce. Samozřejmě jsme vyrazili v tom největším pařáku, jak už bývá naším zvykem. V půlce cesty je vyhlídka, odkud můžete obdivovat místní corridu. Je obklopená moderním centrem, tedy paneláky, takže je tak trochu utopena.

Hrad je k našemu údivu otevřený, je totiž pondělí a tento den je většinou svátkem pro památky. Za vstup bychom za normálních okolností platili 4,20. Napadne nás použít studentské průkazy a dovnitř jdeme za krásných 1,20 pro oba. Procházíme se po hradbách a fotíme, co to dá. Sousední maurský hrad Alcazaba je ovšem z důvodu pondělí už opravdu zavřena. Z hradu poté scházíme k moři. Poslední koupání, poslední slunění a poslední cesta do supermarketu.

Večer se konečně dočkáme večere v restauraci. Dáváme si dohromady paelu a džbánek sangríy. Končíme tak akorát, abychom stihli poslední autobus jedoucí na letiště. Náš výlet se pomalu chýlí ke svému konci. Čeká nás ovšem ještě noc strávená u letištní haly. Vevnitř je to přespříliš klimatizované, tak se rozhodneme nocovat venku. Nejsme jediní, kousek opodál přenocují i naši spolucestovatelé z letu sem.

Na letišti se poprvé za celou dobu setkáváme s komáry. A setkání je to vskutku krvelačné. Komáři nás poštípou, snad aby nám vynahradili ty dny strávené v poklidu bez nich.

Na spaní jsme se střídali. A bylo proč. Jen co si Kája skočil na záchod, už se u našeho ležení objevil bezďák a nebýt Pája vzhůru, asi bychom bez ztráty kytičky neodjeli. I když kolem haly neustále krouží securiťáci, asi by hocha s batohem nedohnal.

4.den - Nerja

4.den - Nerja

Vstáváme asi v 7 hodin a balíme svůj bivak. Zamáváme našim společníkům batůžkářům a vracíme se do Nerjy. Východ slunce ve Španělsku nastává až před 8 hodinou ráno a jde od hor. Uděláme pár fotek (viz obrázek). Na jedné vyhlídce Kája dopisuje deník a raději se ihned mažeme opalovacím krémem
Je neděle, takže se obáváme, jestli vůbec někde koupíme něco k snídani. Tak či tak, první obchody stejně otevírají až o půl desáté. Naštěstí je otevřený SuperSol, ke kterému je to sice dál, ale s vidinou jídla jde vše lépe.
Rozhodujeme se, že dnešek strávíme celý na pláži mezi útesy. Najdeme krásné kryté místo, bohužel se vstupem do moře, což znamená, že tam pořád někdo courá, ale aspoň máme relativní soukromí a nevidíme vorvaně.
Jelikož ČVÚT na Kájovi zanechala následky, rozhodne se vybudovat protipovodňový val z písku. Pravda je, že slavil úspěch u všech kolemjdoucích a svou funkci skutečně splňoval. Do přílivu nás žádná vlna neohrozila.

Moře je super, koupe se dokonce i Pája. Je to tu jak v Karibiku, neskutečně čistá modrá voda. K večeru jsou vlny už silnější a naše hráz neodolává. Tak se zvedáme, vysprchujeme se ve sladké vodě, což je nesporná výhoda všech španělských veřejných pláží a schneme na lavičce. Potom najdeme ne moc frekventované místo a otevíráme své první (a taky poslední) místní víno. Staré osvědčené způsoby nepomáhají. Španělské korky jsou fakt držáky. Klacek z palmy to nakonec rozlouskne a my zjišťujeme, že místní víno je kyselé, moc alkoholické a celkově nedobré. Vypijeme ho ovšem s chutí a s téměř okamžitým opitím. Kájovi po něm začne být vzápětí špatně. Čímž odpadá náš plán zajít na večeři (opět, Kájovi je špatně totiž zatím každý večer).
Také zjišťujeme, proč je Španělsko celé takové „smradlavé a znečištěné“. Jednoduše proto, že zde nejsou žádné veřejné záchody. A tam kde jsou, jsou většinou zamčené. Kdo by se pak divil, že si lidi na pláži nemají kam dojít a řeší to nádherným útesem. Další poučka: „Nejkrásnější zákoutí a skrýše jsou zkrátka čůrací místa a rozhodně se jim vyhněte.“

Další noc jsme se rozhodli hledat místo na druhém konci Nerjy. Pobřeží je opět uzavřeno útesy, tudíž dojdeme k tomu poslednímu možnému, aby nás nikdo v noci alespoň z jedné strany nepřekvapil (opět jsme se mýlili). Potmě dojdeme ke skále a rozložíme spaní (po důkladné kontrole čelovkou, zda-li se nevyskytujeme na jednom z oněch zákoutí). Na pláži je ještě pár rybářů, kteří se ale po pár hodinách sbírají k odchodu. Kolem jedné hodiny ranní jsme sami. Naštěstí tato noc je oblačná a měsíc nemá šanci otravovat. Pája sice zhruba každých 40minut hlídkuje (ví to přesně, protože si konečně půjčila Kájovi hodinky. V noci ji totiž nesmírně stresuje, když neví, kolik je hodin)
Pájin pohotovostní radar pohybu se s obdivuhodnou přesností přihlásí ve 4:15, kdy se k nám blíží jakési individuum, které nejspíš vyvrhlo moře či co (každopádně jde ze strany, kde nic jiného nepřipadá v úvahu). Má přes rameno nafukovací člun. Drmolivou angličtinou do nás něco hustí a neustále to opakuje. Vzhledem k časné ranní hodině a drsnému probuzení chvíli absolutně nechápeme, co po nás chce. Asi po 5minutách pochopíme, že chce peníze na boty. Prý stačí říct: „Ne.“ a půjde. Tak řekneme ne, on nám popřeje dobrou noc a jde dál. Pája to později zhodnotí slovy: „Odkud přiletěl?“
Po této příhodě se zvedáme a jdeme opět o dům dál. Zatím panuje hluboká noc, tak spíš přemýšlíme, kde se dospat. Chvilku strávíme na lehátkách na pláži, které se přes den pronajímají, ale po chvilce přijede písečná rolba a začne upravovat pláž, což je mimo jiné neskutečný hluk, ale rozhodně zajímavý zážitek. Konečně objevujeme záchody, kupodivu otevřené i v noci.

Nakonec se dospáváme mezi útesy v centru. Úchylka konečně pouštíme z hlavy (co by taky jako správný Španěl dělal v 5 ráno venku). Usínáme sladce a nejlépe za poslední dva dny. Občas slyšíme koupající se skupinky, obzvláště hlučná je jedna Britka, které by člověk za její pištící smích nejradši vyrazil zuby, ale celkově spíme až do 9.

3.den - Nerja

3.den

Bohužel je náš výlet poněkud finančně náročnější než jsme si představovali, tak musíme vymyslet, co dál. Dopadne to zbylými nocemi na pláži a hlavně přejezdem do levnější destinace – což znamená na východní pobřeží, konkrétně do městečka Nerja.

Náš původní plán měl být výlet do El Chorra, což je městečko v horách, kde vedou nádherné výšlapy a túry. Pro lezecké nadšence je to oblast proslulá lezeckými cestami. S naším příručním zavazadlem tohle ovšem nepřicházelo v úvahu. Plán ztroskotal na tom, že z Malagy do El Chorra jezdí jediný vlak za den – v 18.40, zpět jich sice jezdí víc, ale v neděli ani jeden (což byl náš případ, jednoduše jsme se neměli jak dostat zpět)

A tak vznikly naše dva dny v Nerje.

NERJA

V hostelu jsme vstali okolo 8 hodiny a pokusili se stihnout autobus do Nerjy v 9 hodin. Autobusy jezdí zhruba každou hodinu. Dokonce i v pondělí jich jezdilo poměrně dost (což je co říct, neděle a pondělí jsou dny, kdy ve Španělšku nic nefunguje). Lístek stojí 3,88 Euro.

Nerja je vzdálena asi 50km, cesta by měla vést po dálnici. My ovšem opět zastavujeme na každém patníku a řidič nabírá každou babku na přechodu. A tak cesta trvá 1,5hodiny. Kámen úrazu nastává při příjezdu. Nevíme na jaké zastávce vystoupit. Bojíme se, že když řidič zastavuje na každém rohu, abychom nevystoupili příliš brzo nebo pozdě. Na jedné zastávce ovšem vystupují všichni a řidič zkoumavě kouká, kdo ještě v autobuse zůstal. Považujeme to za signál konce cesty a vystupujeme s ostatními.

Později zjišťujeme, že jsme sice vystoupili v centru Nerjy, ale lístek jsme měli koupený až k jeskyním, které zde jsou. Jde o nejrozsáhlejší a nejstarší krasový objekt v Evropě. Myslíme, že stojí za to se tam jít podívat a tak stoupáme příšernou cestou vedoucí okolo silnice podle směrovek až k jeskyni. Cesta je dlouhá asi 5km a my se proklínáme, že jsme vystoupili z toho zatraceného autobusu. Když na místo konečně dorazíme, před pokladnou se kroutí dlouhá fronta a lidí je tu jak mravenců. Lístek do jeskyně stojí 9Euro. Po krátkém rozmýšlení se rozhodneme jet spíše do Moravského krasu, který alespoň podle fotek vypadá absolutně stejně. Možná chyba, ale opravdu se snažíme ušetřit.

Jeskyně je nad vesničkou Maro, která stojí za procházku. Je to klasická španělská vesnička s bílými domečky a mozaikami u vchodů. A vedou odtud cesty ke dvěma přírodním plážím mezi útesy. Cesta k nim je poněkud komplikovaná, vede mezi zemědělskými osadami se skleníky. Všude rostou avokáda jako u nás jablka, bohužel v červenci ještě nejsou zralá. Když k jedné, té bližší pláži konečně dorazíme, otevře se nám krásný pohled na útesové pobřeží.

Je tu sice poměrně dost lidí (na to, že jediný způsob jak se sem dostat je 3km chůze strmého klesání), ale pláž je opravdu hezká a čistá. S našimi malými zavazadly nezbylo místo na pořádný ručník, natož nějakou deku, a tak je problém se na jemném písku nějakým způsobem rozvalit. Asi po 2 hodinách tedy vyrážíme zpět do Nerjy. Cestou se stavujeme u Vietnamců, kteří díky Bohu už dorazili i do Španělska (díky Bohu proto, že jde o jediné obchůdky, které nemají ve Španělsku siestu a mají otevřeno celý den, každý den) a kupujeme si za 1,30 Euro rákosové plážové podložky, které dokonce propašujeme i letadlem domů J. Ukážou se býti dosti dobrým kupem. Nejenže na pláži konečně bezstarostně ležíme, ale hlavně na nich zbylé noci spíme.

Následuje konečně prohlídka Nerjy. Sice je to také poměrně turistické městečko, zachovalo si ovšem původní ráz pobřežní vesničky s malými uličkami a obchůdky. Má krásné útesy na pobřeží, mezi kterými se vlní malé pláničky, ve dne dost plné (ale právě díky útesům máte pocit soukromí). Centrem Nerjy je Balcon de Europa – což je vyhlídka na útesy. Zde si dáváme svou první obrovskou kopečkovou zmrzlinu. Nemá chybu a stojí 1,50. Je tu o hodně levněji než v Malaze. I jídlo v restauracích – zhruba o 2-3Eura. Slyšeli jsme, že ceny jsou celkově lepší na východním pobřežím, jakožto méně turistické destinaci než západ. Na západě toho není ani tolik k vidění. Je to jedno letovisko na druhém s dlouhými písečnými plážemi s vyvrhnutými vorvani („turisty“). Východ stojí za to vidět už jen kvůli útesům, které se táhnou právě od Nerjy.

Každopádně nám se blíží naše první noc na divoko – na pláži. Strávíme asi 2 hodiny hledáním místa. Za prvé je to těžké už jen kvůli tomu, že ve Španělsku je poměrně dlouhý noční život, tudíž hledání musíte posunout navzdory své únavě na pozdější hodinu. Za druhé v noci nevidíte, takže těžko zhodnotíte své rozhodnutí. Původně jsme chtěli spát hned v centru pod útesy, ovšem to bychom nesměli potkat úchyla. Ano, opravdového úchyla. Tento pán totiž nestydatě vylezl na skálu přímo nad mladý pár, který se chystal nejspíš „hrát si na doktora“. Pán to byl vskutku děsivý a s takovou společností bychom jistě neusnuli. Došli jsme na nejzápadnější místo v Nerje. Naštěstí jsme uviděli batůžkáře, kteří si právě rozbíjeli ležení, tak jsme jednoduše rozbalili své bydliště kousek od nich. Ale brzy to začalo. Kája už spal, když Pája zahlédla baterku v křoví kousek od nás. Úchyl to nebyl, ale spěte, když nevíte co tam je. Kája se vydal na obhlídku, přičemž si ze samého stresu natáhl achilovku. Nejspíš šlo jen o další naše sousedy, tak jsme konečně usnuli. V případě Páji až k ránu. Na čemž měl svůj velký podíl měsíc, který v noci svítí skoro stejně jako slunce, akorát nehřeje (to by teda alespoň mohl)

Ráno se ukázalo, že naším společníkem v křoví byl mladý umělec – jinými slovy bezďák s kytarou. Při svém odchodu se neotálel zeptat se aspoň na cigáro.

2.den - Gibraltar

2.den
Z Malagy máme zatím smíšené pocity. V dosti ohledech je to tu podobné Florencii, kterou jsme navštívili loni. Půlka města rozkopaná, pod rekonstrukcí, což je pěkně únavné, neustále všechno obcházet. Ty části, na nichž už byla provedena rekonstrukce vypadají moc pěkně a Španělé důmyslně vyřešili zastínění hlavní třídy. Přístav je taktéž celý pod hromadou prachu ze stavby. Stručně řečeno: „Moc rádi se do Malagy podíváme, až bude opravená.“ Jinak v Malaze panuje čilý ruch, všude spousta aut jezdících na červenou (což je specialita především skútrů). Co se týče přednosti na přechodech pro chodce, je to oboustranná, možná trochu nevědomá pozornost. Chodci se vrhají na přechod, auta bez troubení brzdí. Je to takový trochu paradox, když vidíte, jaká džungle na těch silnicích panuje. Ale džungle má svá pravidla.



GIBRALTAR

Rozhodli jsme se, že druhý den pojedeme na Gibraltar, abychom náš nejdelší výlet měli hned „z krku“.
Ráno nás budí mobil velmi brzy, již 5:45 a chvíli trvá než se vyvrtáme z postele. Uděláme si snídani. Autobus odjíždí v 7.00, a tak vyrážíme s předstihem v 6:15 a pěšky. Z centra je to na nádraží docela daleko, ale chceme ušetřit za lístek na autobus.
Jízdenku na Gibraltar jsme si koupili den předtím a raději rovnou zpáteční, což se ukázalo být dost důvtipné. Ráno jede pouze jeden autobus v 7.00, pak v 10.30 a další dva odpoledne. Zpátky je nejlepší bus v 16.30, potom v 19.00, o víkendu jezdí i ve 20.45. Cesta trvá 3 hodiny. Je to tolik, protože autobus staví ve všech letoviskách na jih od Malagy, což znamená spoustu kolon ve městech. Vzdálenost je pouhých 140km a za normálních okolností jste tam po dálnici za 1,5hodiny. (pokud pojedete autem, doporučujeme nechat auto na parkovišti v hraničním španělském městě, kvůli frontám na hranicích) Cena nás trochu dostala do kolen. Jednosměrná jízdenka 11Euro, celý výlet nás tedy za cestu stál 47 Euro. Autobus je skvěle klimatizovaný, ostatně jako veškerá veřejná doprava, kterou jsme měli možnost ve Španělsku využít. Mnohdy to hraničilo se zimou, na delší cesty je dobré vzít si dovnitř alespoň svetr.
Nutno ovšem podotknout, že nejedete přímo na Gibraltar, ale do hraničního španělského města La Línea. Odtud je to přes hranice pěšky kousek, zhruba 20minut do centra Gibralataru. A procházka je to dost obohacující, protože jdete přes letištní runway, která je asi jediná na světě, kde vede napříč silnice. Když přistává nebo vzlétá letadlo, na silnici se spustí jednoduše závory a čeká se. Škoda, že jsme my prošli bez závor.Na cestu si rozhodně nezapomeňte vzít pas kvůli hranicím! Pas se ukazuje, i když jsme součástí EU. A to z důvodu čistě prostého. Španělsku totiž samostatnost Gibraltaru leze pěkně krkem. A tak se snaží jeho obyvatelům žití co nejvíce znepříjemnit. V praxi to znamená, že na hranicích jsou neustále kolony aut, protože španělští hraničáři kontrolují každou maličkost a dávají si pěkně na čas.
Po přechodu hranic se nám otevře krásný výhled na dominantu celého města – skály. Ty jsme chtěli zdolat jako první, a tak jsme se směle vydali do strmého kopce. Šli jsme ze strany hradu po castle steps. Schody to jsou hodně příkré a vysoké, ale je to lepší než to obcházet serpentínama, ale cest k vrcholu z města vede nespočet. Později zjišťujeme, že jsme vybrali asi nejlepší variantu, chvíli po silnici, zhruba do půlky hory a potom strmě nahoru po schodech vedoucí hned pod lanovkou. Celkově vystoupáte 450 výškových metrů, což je docela úctyhodný výkon.
Vstup na skály stojí 1Euro. A to pouze vstup, pokud chcete i na památky, což znamená tunel ze druhé světové války, dělostřelecká baterie a podobné vojenské vymoženosti připlatíte si 30 Euro. Vstup se platí hned na začátku stoupání. Po chvilce potkáváme první opice hrabající se v odpadkách. Jsou poněkud nevrlé a nenechají se pohladit. Až na konci cesty zjišťujeme, že jsme porušili snad všechny zákazy. Jako třeba nedotýkat se a nekrmit opice. (No, dobře, mělo nás to napadnout, ale zákazovou tabuli jsme potkali opravdu až na konci cesty). Když se zastavíme na jedné vyhlídce, Káju překvapí jedna malá (naše ryze soukromá) opička. A tady nutno říci další opatření: „Nenechávejte volně ležet své věci! Dávejte si pozor na všechno, co se dá volně vytáhnout! Opice jsou drzé (Ne, nadarmo toto rčení vzniklo) Nám opice ukradla bagetu, kterou ji Kája ochotně krmil. Nicméně opice chtěla všechno. Jsou známy případy, kdy vám roztomilá opička ukradne foťák, apod.



Pokud nechcete absolvovat drsný výšlap ve vedru, další variantou jsou autobusy, které vás svezou ke všem významných místům a výhledům. Mám dojem, že stál asi 30Euro. Nebo se nahoru vyvezete lanovkou, ta ovšem stojí dost hříšné peníze 5-9liber (některé ceny byly uváděny i v eurech, ale všeobecně je dobrý mít s sebou pár liber).
Po dosažení vrcholu nás přivítá spousta opic a jejich mláďátek. A tak fotíme, co to dá. Zkoukneme pár vyhlídek a pak už rovnou dolů, nyní už po silnici, což je docela nepříjemné, protože stále jezdí autobusy s turisty. Rozhodujeme se, zda jít i k Europapointu, což je nejjižnější bod Evropy. Vzhledem k nedostatku času se ale spíše rozhodneme pro prohlídku města. Asi jsme udělali chybu, z fotek Europapoint vypadá docela zajímavě. Oproti tomu ve městě je hora lidí, vedro a Káju to pěkně zprudí. Výšlap na skály se nám pěkně protáhl, takže se už nestíháme ani vykoupat. Pokud byste chtěli na Gibraltaru vyzkoušet pláže, tak se docela projdete. Jediné pláže jsou na východním pobřeží, za skalami. Jednu jsme zahlídli i na západě, ale vypadala spíš, že patří k nějakému hotelu. Na západním pobřeží je hlavně vojenský přístav, což je zajímavé především pro vojenské nadšence.

Cestou dolů procházíte takovou minizoo (nejspíš pro ty, kteří nechtějí absolvovat výšlap na skály, tak se na makaky jdou podívat do zoo) a pěkným parčíkem, který využijeme ke krátkému odpočinku.
V přelidněném centru procházíme po highstreet a máme hlad. Máme s sebou pouhých 5 liber, takže pečlivě vybíráme, co si dáme. K naší smůle vše stojí tak okolo 7liber. Nakonec vyhrává malý obchůdek a fish and chips za 3,90 pounds. A nálada se lepší.
Vyrážíme k autobusu. Máme čas, tak sedíme v parčíku před nádražím, kde se osvěžujeme plechovkou Coca coly z automatu (1Euro). Potkáváme zde naše staré známé Češky, které s námi jeli cestou sem. Zajímavé, že jediní Češi v celém autobuse si sednou právě za nás. Blondýny z hotelu si ovšem nekoupily zpáteční lístek, což nám přijdou nahlásit. Strašně se diví, že my si ho koupili předem, což komentují větou: „Ale to nám nikdo neřekl, že si máme koupit zpáteční, lístek!“ Holt, paní delegátka asi dostane sprda! Kdyby ovšem holky nebyly hloupé, tak si počkají do odjezdu autobusu, jestli nezbylo nějaké místo. A ejhle! Zbylo! Což můžete považovat za další tip, pokud se vám stane, že nějaký autobus už bude vyprodaný.
Zpět už jede autobus po dálnici, zajíždí jen do 3 měst, kde můžeme obdivovat řidičské umění našeho autobusáka, jak krásně se vejde do všech úzkých uliček.
Po příjezdu jdeme nakoupit do SuperSol, který je hned u nádraží. Večeříme na pláži, kde se také konečně svlažíme v moři. Poprvé od příjezdu. Spát jdeme poměrně brzo, není se čemu divit, vstávali jsme už v 6 hodin ráno.